Úvodem:
Rok 1945 byl v životě české a slovenské společnosti rokem velkého, zásadního převratu. Po osvobození z nacistické okupace se v zemi chopila moci vláda Národní fronty v čele s prezidentem Edvardem Benešem a začala obnovovat stát, který zlikvidovali nacisté v letech 1938 a 1939. Během války čeští političtí činitelé v exilu - v Londýně i v Moskvě - opětovaně zdůrazňovali, že samozřejmě nejde o pouhou obnovu. Sám prezident Beneš při jednání s představiteli našich komunistů v Moskvě dne 13. prosince 1943 považoval hned úvodem za nutné říci, že "jednota politických stran má platit i nadále, řadu let po válce, abychom mohli vybudovat novou republiku moderní, která sice bude navazovat na prvou republiku, ale bude značně přeměněna zvláště v ohledu sociálním". Jednota politických stran dlouho nevydržela. Více či méně však existovala právě v období "dekretovém", tj. od května 1945 do vytvoření Prozatímního národního shromáždění dne 28. října 1945, a byla tehdy pro aktivity československé vlády nesmírně důležitá. Těch několik měsíců zcela stačilo k tomu, aby byla Československá republika obnovena jako stát úplně nový, odlišný od Československa předválečného. Šlo většinou o změny dlouho připravované, neboť v exilu se na plánech budoucího uspořádání Československé republiky pracovalo po celou druhou polovinu války. Již 14. prosince 1943, tedy den poté, kdy v Moskvě hovořil s komunisty o jednotě politických stran, objasňoval prezident Beneš V. M. Molotovovi zásady této modernizace, jejímž základem bude zajištění bezpečnosti československého státu. Proto bude obnovená Československá republika úzce spolupracovat se Sovětským svazem. Všichni domácí zrádci budou přirozeně potrestáni, a především nelze připustit, aby hranice Německa byly vzdáleny 60 km od Prahy. Němci jsou vinni Mnichovem, začali válku v Československu, okupovali je a musí za to být potrestáni. I když on, prezident Beneš, je ochoten ke kompromisům, považuje za potřebné zbavit budoucí československý stát nejméně 2 milionů a maximálně 2,8 milionu Němců, (což byl počet celé německé "menšiny"). Zároveň požaduje, aby majetek vysídlených Němců přešel na československou vládu. Konfiskace německého majetku a transfer Němců pak předznamená počátek další, "české" nacionalizace (tedy konfiskace velkých majetků ve vlastnictví českých občanů). Tím se zahájí velký sociální převrat v celém Československu. A dva dny nato prohlásil dr. Beneš, že odsun Němců otevře cestu k radikálním zásahům a sociálním přeměnám v českých oblastech: "Bude to nacionální revoluce, spojená se sociální revolucí." Tento Benešův plán národněsocialistické revoluce založený na kolektivní perzekuci Němců nebyl zcela v souladu s dosavadním "internacionálním" chápáním česko-německých vztahů v pojetí českých komunistů. Když však komunisté zjistili, že generalissimus Stalin je pro a že projekt prezidenta Beneše nepochybně získá velkou podporu "doma", neváhali a stali se jeho přívrženci, a to v revolučních událostech po osvobození Československa tak horlivými, že jim to mnoho českých občanů přičetlo k dobru. Legislativním základem poválečného revolučního dění se staly právě dekrety prezidenta republiky. A tato útlá knížka by chtěla srozumitelně ukázat, jak fakta a dokumenty, které by měly být všeobecně známé (a nejsou), vytvářejí obraz této nesmírně významné doby našich nedávných dějin. Dekretů prezidenta republiky je celkem 143. Ale jen zhruba dvě desítky z nich obsahují normy politické, mocenské či právní povahy. A pouze tyto politické dekrety nazývám podle všeobecného úzu termínem Benešovy dekrety (celkově označuji těchto 143 dokumentů pojmem dekrety prezidenta republiky).
Před vlastním pojednáním se sluší připomenout, že z období, o němž je řeč, zbylo vlastně "materiálně" neobyčejně málo. Jak se dobrat zbytků dnes již neexistujících "výsledků druhé světové války"? Kde zůstala celá obnovená Československá republika? Co jiného zbylo z Národní fronty než trapná autoritativní tradice nebezpečné celonárodní jednoty? Co zůstalo z národních výborů a závodních rad? V jakých rukou jsou dnes podniky tehdy znárodněné? Vysílá snad Nova a Prima filmy podle dekretu č. 50/1945 Sb. o opatřeních v oblasti filmu? A přece něco zůstalo: prezidentské dekrety umožňující vyvlastnění a "odsun" příslušníků zhruba třímilionové německé menšiny. Zbyla plebejská násilnická revoluční tradice, přezíravý postoj k vlastnictví i značná míra xenofobie. Spolu s tím přesvědčení, že hora Říp je středem světa a praotcovi potomci jsou všeobecně nadaní a mimořádně hodní lidé. Síla, odolnost a houževnatost nacionalismu je obrovská. A tak okolnost, že se česká společnost, především ovšem česká politika nedokázaly do dnešních dnů vyrovnat s vyhnáním Němců, s touto mokvající ranou na vlastní minulosti, způsobuje dětinskou štítivost, s níž přistupujeme (či správněji řečeno nepřistupujeme) k celé poválečné revoluci. V tragicky humorné inverzi přejímáme její společensky destruktivní ideologii jako soubor demokratických idejí, které vytvářejí pozitivní českou tradici. Intenzita tohoto dychtivého přisvojování revolučních výsledků i revolučních událostí je tak značná, že ideologie národněsocialistické revoluce je dnes neodmyslitelnou součástí české národní identity. Plni sebevědomého odhodlání žijeme tak v politickém a duchovním klimatu bezprostředně poválečné kolektivní msty a nenávisti, a také v důsledku toho pokulháváme daleko za Evropou. Pokud česká politika nevezme na vědomí fakta, z nichž aspoň na některé upozorňují následující stránky, nedokáže se naše společnost distancovat od těchto ničivých "výsledků druhé světové války" a budeme pokulhávat dál. Tato publikace se nepokouší nahradit výsledky vědeckých výzkumů o národněsocialistické revoluci let 1945-48. Jejím účelem je pouze upozornit na fakta a některé souvislosti, o kterých dosud platí, že je slušné o nich příliš nemluvit. Proto přináší obšírnější citace z dokumentů, o kterých se sice dnes už hovoří, ale přece jen se toho o nich mnoho neví.
Emanuel Mandler