Pokoušejí smrt, aby opravdu žili.
Je jich pět, ale ve skutečnosti mnohem víc. Narodili se do bezpečí a blahobytu, ale pořád jim něco schází. Navenek je každý z nich platným členem společnosti. Chodí do práce, roztáčejí kola kapitalismu, splétají nitky partnerských vztahů. Uvnitř jsou však odpadlíky, pro které je život až příliš snadný a sázky zanedbatelně nízko. Můžou dělat cokoli — a to je jejich prokletí.
V době vyprázdněné o skutečné starosti chtějí zažít něco opravdového. Něco silného. A tak nezřízeně pijí a riskují, protože i špatná emoce je lepší než necítit vůbec nic. Postavit se strachu a podívat se smrti do očí — to je jejich recept na život. Rvačky, lezení na jeřáby, skákání na vlaky, vyhrocené honičky s policií v pražských ulicích…
V jiné době snad hrdinové, v době míru a prosperity zatracenci. Žijí rychle — a to může skončit jen jediným způsobem.
Nebo snad ne?
–––
Asi každý někdy zažil pocit, že život je přece něco víc – něco víc než mravenčí práce na kariéře a sem tam nějaký koníček, aby se to dalo vydržet. Že život má být epická výprava plná dobrodružství a nebezpečí.
Jenže co když to není jen pocit, ale vnitřní identita? Právě osudy takových lidí mapuje tato kniha. Hrdiny žijící v nejbezpečnější a nejblahobytnější dějinné epoše, která o jejich hrdinství nestojí.
— František Voldřich, autor
Zatímco v dřívějších dobách prožité utrpení a strach častokrát vedly k rozpadu hodnot a ztrátě smyslu, František Voldřich ukazuje, jak snadno se mohou tyto zkušenosti stát jedinou smysluplnou náplní života. A stačí k tomu překvapivě málo — mít se až příliš dobře. Kniha je silnou generační výpovědí dnešních dvacátníků, která vzbuzuje řadu otázek. Mimo jiné i tu, jak jsme se na této skutečnosti podepsali my, předchozí generace.
— Petra Dvořáková, spisovatelka