Pojem „obchodní války“ plní v poslední době stránky tisku jakožto nová hrozba pro světový obchod, spojovaná zejména s nástupem americké administrativy v čele s prezidentem Trumpem. Zapomíná se přitom, že „volný světový obchod“ je bohužel jen chiméra, o které mnozí rádi mluví, ale nikdo ji neprovozuje v praxi. Je to bohulibá představa, která v novodobé společnosti nebyla nikdy naplněna. Je to teoretická cesta k všeobecné prosperitě, na které bohužel číhají mnohá úskalí.
Politika nové americké administrativy je především snahou o realističtější reflexi změn, které v posledních desetiletích proběhly ve světové ekonomice a ve světovém obchodě. Je to, za prvé, důsledek dlouhodobých obchodních a finančních nerovnováh, nahromaděných za několik desetiletí procesu, obvykle nazývaného „globalizací“. Ale, za druhé, dnes již nejde jen o trvající obchodní a finanční nerovnováhy. Stále více se ukazuje, že prezidentu Trumpovi spíše než nevyvážený obchod dělá starost růst hospodářské i technologické moci Číny, která by brzy mohla USA ohrozit i jako velmoc politická a vojenská. A také, že cla jsou Trumpovou administrativou používána nejen jako ekonomický, ale též jako mocenský nástroj – k řešení nových problémů, které Spojeným státům přináší současný multipolární svět. Skutečnost, že státy brání především své zájmy, není v mezinárodní politice nic nového.
Kořeny dnešních obchodních sporů sahají až do poslední třetiny minulého století, do éry, kdy svět byl ještě převážně „bipolární“ a kdy začaly nabývat na síle procesy, dnes nazývané „globalizací“. Pod tento všezahrnující a zároveň mnoho neříkající pojem lze schovat řadu složitých stránek pokračující internacionalizace hospodářského života. Z nich nás bude zajímat především ekonomická i technologická emancipace určitých částí světové ekonomiky, které v předchozí minulosti poněkud „zaspaly“ proces industrializace – zatímco v posledních desetiletích ho o to razantněji doháněly. Jejich úspěšná industrializace zcela změnila jejich pozici ve světové ekonomice (a také ve světových mocenských vztazích). V prvé řadě to platí pro Čínu.
Čína a další, zejména ekonomiky jihovýchodní Asie (v poslední době výrazněji také Indie, a do jisté míry i Brazílie), se dostaly na novou, podstatně vyšší úroveň pomocí úspěšné obchodní strategie „růstu taženého exportem“. Výsledkem jejich razantního vstupu na světové trhy byl celkový pokles chudoby ve světovém měřítku – ale zároveň vznik značně nerovnovážného stavu mezi, velmi zjednodušeně řečeno, třemi skupinami zemí. Jsou zde země „vyspělého světa“, z nichž USA díky mezinárodnímu obchodu po několik desetiletí žily a dovážely na dluh, zatímco ztrácely pracovní místa v primárním a sekundárním sektoru ekonomiky – a v poslední době již začaly ztrácet i svůj technologický náskok. Vyspělá Evropa se zatím uzavírala do sebe a nedokázala čelit svému relativnímu zaostávání v produktivitě, růstu i obchodě. Druhá skupina – nově se industrializující země – byla úspěšná, ale životně závislá na exportu (a beztrestně provozovala protekcionismus i regulaci kurzů svých měn). Dnes se však již mění v „technologického tygra“, který začíná ohrožovat i pozici Spojených států. Třetí skupina méně vyspělých zemí nedokázala do vlaku „růstu taženého exportem“ naskočit a zůstala stranou, „zakletá“ ve své zaostalosti. Jde především o Afriku, o muslimské země Středního východu a o část Jižní Ameriky. Obyvatelé těchto zemí nenacházejí cestu, jak ve vlasti zvýšit svou prosperitu, a svou masovou migrací ohrožují vyspělý svět – a to ekonomicky i kulturně. Vznikl tak vysoce nerovnovážný, multipolární svět, skrývající mnohá nová nebezpečí.
Z hlediska mezinárodního obchodu nejznámější nerovnováha vznikla, a trvá, mezi Spojenými státy a Čínou. O nic lépe se však s pokračujícím vzestupem dříve zaostávajících ekonomik nedokázala vyrovnat ani Evropská unie. Ta sice netrpěla tak velkou obchodní nerovnováhou, ale zato utrpěla největší pokles svého podílu na světovém HDP a světovém exportu. K tomu si přidala ještě zničující vnitřní nerovnováhy ve svém jádru – v eurozóně. I proto je dnes nejpomaleji rostoucí částí světa.
V období od finanční krize roku 2008 situaci ještě vyostřila snaha vyspělých zemí zastavit krizi naléváním peněz do ekonomiky. Vyspělé země se zadlužily a potřebovaly by „vyrůst z dluhů“ pomocí podpory exportu. Nastává tak zesílený boj o konkurenceschopnost v mezinárodním obchodě. Přebytek či deficit obchodní bilance se stává politickým tématem. Čína, ale i Německo, jsou méně úspěšnými konkurenty pranýřovány za své exportní přebytky. Méně konkurenceschopné země mají problém plně využít své kapacity a pracovní sílu. Za předpokladu dané celkové poptávky v ekonomice (pokud je omezena příjmy z ekonomického výkonu země) pak dovoz konkuruje domácí výrobě a domácímu růstu. To u méně konkurenceschopných ekonomik vyvolává tlak na umělé zvyšování celkové domácí poptávky pomocí dluhů – soukromých i vládních. Centrální banky tomu napomáhají umělými peněžními transfuzemi a udržováním nízkých úrokových sazeb, což prohlubuje zadlužování i chybnou alokaci kapitálu. Protiváhou „růstu taženého exportem“ se pak stává růst spotřeby, tažený dluhem.
Mezi Čínou a Spojenými státy už dlouho doutnaly obchodní spory. Zaměřovaly se jak na kurz čínské měny, tak na její nekalé obchodní praktiky. USA obviňovaly dlouhodobě podhodnocený kurz renminbi (ČNB název čínské měny uvádí jako žen-min-pi) z podkopávání americké konkurenceschopnosti, ze svých obchodních deficitů a z brzdění růstu. v minulosti ovšem tento problém v americké zahraniční politice nehrál tak významnou roli. Čínská kurzová politika byla z druhé strany podporována americkou politikou silného dolaru. Pro vlády USA byly obchodní deficity dlouho nedůležité ve srovnání s jinými cíli – s udržováním hospodářské, politické i vojenské hegemonie USA v rámci bipolárního světa. Silný dolar jim přinášel i řadu ekonomických výhod, umožňoval jim „žít si nad poměry“ (spotřebovávat dlouhodobě více, než země vyrobila) a levně se zadlužovat. Tyto výhody ovšem byly rozděleny velmi nerovnoměrně, doplácela na ně významná část amerických pracovních sil ve zpracovatelském průmyslu, válcovaném čínskou konkurencí. V poslední době se ale situace vyostřila: ke ztrátám amerických pracovních míst se přidal technologický vzestup Číny, který začal ohrožovat vůdcovství, „kybernetickou bezpečnost“ a do budoucna možná i vojenskou bezpečnost USA.
Změnit tyto poměry by ze strany Spojených států vyžadovalo daleko větší posun, než jen v oblasti obchodu, cel a dalších regulací. Znamenalo by to patrně posun jejich nejen ekonomických, ale i politických a vojenských vztahů vůči zbytku světa. Zdá se, že k tomu prezident Trump také směřuje, protože vnímá změnu z bipolárního na multipolární svět, která probíhá. Současné „obchodní války“ jsou jen jedním z jejích projevů. Spojené státy – ale i Evropa – si v nové situaci budou muset najít svou novou pozici. Zatímco mnozí politici ještě stále „řeší“ bipolární vztah Západu k Rusku, je ve skutečnosti Euroatlantická civilizace tlačena k tomu, aby čelila růstu vlivu dalších civilizací, zejména asijské a muslimské, a aby se – možná nedobrovolně – zúčastnila i nového souboje o vliv v dosud málo ekonomicky „vytěžených“ oblastech světa (například v Africe).
Evropa v průběhu „globalizace“ hospodářsky značně oslabila. Snažila se obklopit celními a dalšími bariérami v naději, že k prosperitě jí postačí volný obchod na vnitřním jednotném trhu. Namísto zvyšování své konkurenceschopnosti vůči světu se zaměřila na utopickou snahu stát se homogenním světadílem nejen v zeměpisném, ale i v ekonomickém a politickém smyslu. Soustředění na vnitřní unifikační procesy vzalo Evropě inovační potenciál, oslabilo ji vnitřně i navenek a podkopalo její ekonomickou pozici ve světě.
Světový obchod se v posledních desetiletích z procesu adekvátně prospěšného všem stranám silně odchyloval a stal se zdrojem nebezpečných hospodářských a finančních nerovnováh. V jedněch zemích je využíván jako dodatečný zdroj růstu, v jiných naopak působí jako růstová brzda (potlačením domácí výroby importem). V nově se tvořícím multipolárním světě jsou neshody, nazývané „obchodními válkami“, projevem snahy o novou dělbu ekonomické i politické moci. Zároveň ale platí, že země a části světové ekonomiky se nevyvíjejí rovnoměrně, a proto potřeba renegociace obchodních dohod je zcela normálním jevem. Můžeme ho sice zdramatizovat do pojmu „obchodní války“, důležité však je, aby renegociace otevřela nové cesty dalšímu obchodu a aby obchodní neshody nepřerostly ve skutečnou válku. A než někoho obviníme z protekcionismu, je dobré podívat se na chování jeho a jeho obchodních partnerů komplexně. Posuzovat nejen cla, ale i necelní překážky obchodu, případné kurzové manipulace a respektování dalších pravidel, včetně ochrany duševního vlastnictví.
Hovoříme-li o obchodních válkách a o nově zaváděných clech, pak se v číselné dokumentaci logicky musíme opírat především o údaje o vývoji obchodu zbožím. Konec konců, „globalizace“ byla především opožděným procesem industrializace části zemí „třetího světa“. A kontroverze, které vyvolala, se týkaly podkopání konkurenceschopnosti primárních a sekundárních sektorů vyspělých zemí – právě prostřednictvím obchodu zbožím. Protiváhou zbožových nerovnováh jsou pak nerovnováhy finančních toků, kterým se věnujeme v kontextu finanční krize vyspělého světa. Z obchodu službami by nás měly zajímat především finanční služby a služby napojené na vzrůstající závislost světa na internetu. Tato oblast je statisticky těžko uchopitelná a ponecháváme ji na další výzkum. Může se stát hlavním jablkem sváru v blízké budoucnosti.
Studie je členěna do pěti kapitol, které problém obchodních válek člení jak věcně, tak i chronologicky. Chceme ukázat, že obchodní války nejsou novým fenoménem dneška. Vývoji v USA se věnujeme postupně v kapitolách 2, 4 a 5, stejně tak i vývoji Číny. Evropská unie je pokryta zejména v kapitolách 3, 4 a 5 (na část 3 navazuje zejména subkapitola 4.4 o krizi eurozóny a poté subkapitola 5.2 o nekončící krizi EU). Pozici České republiky je speciálně věnována závěrečná část studie – ale důsledky pro nás má samozřejmě vše, co je rozebíráno v předchozích kapitolách, zejména v částech o Evropské unii.
Prvá kapitola je úvodem do problematiky „volného obchodu“, poukazuje na propastný rozdíl mezi teorií a praxí a nastiňuje některé důvody této situace. Ukazuje, jak původní teorie volného obchodu, vzniklá v období (víceméně) dokonalé konkurence a zlatého standardu, je těžko naplnitelná v moderním světě, kde její důležité předpoklady již nejsou splněny.
Druhá kapitola se věnuje obchodním vztahům mezi dvěma dnešními velmocemi – Spojenými státy a Čínou. Ukazuje, proč až donedávna nebylo v zájmu USA reagovat na nástup Číny a velké obchodní a finanční nerovnováhy včas řešit.
Třetí kapitola postihuje obchodních vztahy Evropské unie s nově se vynořujícími obchodními konkurenty. Rozebírá, jak se EU sama hospodářsky ničila svými unifikačními tendencemi, a jak tím dala příležitost ke svému odsunutí z pozice významné světové velmoci.
Čtvrtá kapitola „vítězové a poražení“ ukazuje na dostupných údajích zásadně odlišné dopady „globalizace“ na emancipující se rozvojové země jihovýchodní Asie na jedné straně, a na tradiční vyspělé ekonomiky na straně druhé. Ukazuje následky v podobě finanční krize vyspělého světa a krize eurozóny.
A konečně pátá kapitola se snaží podat alespoň částečný obraz současného multipolárního obchodního (ale i mocenského) světa. Světa, ve kterém o vliv soupeří více silných hráčů na mezinárodním poli. Přeskupují se síly, mění se staré obchodní dohody, vypukají „obchodní války“. Vyspělé země, včetně zemí Evropské unie, musí najít strategii, jak novým výzvám čelit. A musí jim čelit také Česká republika, silně determinovaná svým členstvím v Evropské unii.