Postapokalyptická pohádka pro dospělé
Straat žije v době, kdy se společnost dělí na ty, co obývají zbytky pevniny, široširý oceán a vzduch. On sám slouží jako lampář na vzduchoplachetnici. A protože ho v životě moc věcí netěší, pije.
Jednoho dne při bouři spadne přes palubu. Pád sice přežije, ale kdyby věděl, co bude následovat, radost by z toho neměl. Nejenže se ocitne v soupisu mrtvých lampářů, ale ještě při svém pokusu o návrat do vzduchu málem způsobí rozpad křehkého příměří mezi vzduchoplavci, mořeplavci a suchozemci.
Svěží prvotina Kateřiny Havlíkové je plná gaimanovské hravosti i citlivosti a až pratchettovského smyslu pro absurditu. Její nápaditý svět nadchne milovníky osobité imaginace, dobrodružství a fantaskna.
–––
O lampáři z druhého rajonu se říkalo, že je násoska a neváží si vlastního života. To byl možná taky důvod, proč byl jako jediný ochotný už přes dvacet let ráno co ráno ještě před svítáním za každého počasí vstát a jít zhasit všechny lampy v přidělené části lodi. Přes den opravit veškeré nedostatky, popřípadě vyrobit náhradní díly, a za stmívání zase světla rozsvítit. A protože se mimo jiné povídá, že opilci mívají štěstí, byl taky jediný, kdo tak dlouho ve službě přežil.
Průměrný věk dožití lampářů byl asi třicet let, přičemž do služby se nastupovalo v devatenácti nebo dvaceti. Někteří umřeli do týdne, jiní za několik let. Ale vždycky umřeli ve službě — třeba při poryvu větru; po dešti, kdy byl povrch paluby kluzký; nebo když pak namrzl; při údržbě luceren ve výškách; taky občas vzpláli při neopatrném zacházení s velrybím olejem; něco na ně spadlo; uhodil do nich blesk; zastavilo se jim srdce leknutím z hromu; dostali zápal plic…
Úplný výčet příčin jejich úmrtí by byl pestrý a v mnoha případech i těžko uvěřitelný. Na druhou stranu by vysvětloval, proč se nikdo nikdy nezabýval tím, co s vysloužilými lampáři. Proto taky nikdo nevěděl, co s lampářem druhého rajonu. Bylo mu dvaačtyřicet. A ne a ne umřít.
— ukázka z knihy